Rémy Martin

Co by si řekli Bach, Händel a Scarlatti?

6. 2. 2015

Nestává se často, aby se v jeden rok narodili hned tři skladatelé, jejichž umění bude tak výjimečné, že se pro nás stanou hudebními symboly svojí epochy. Na konci 17. století, konkrétně v roce 1685, se to ovšem stalo a tak by letos hned tři velikáni západoevropské hudební tradice – Johann Sebastian Bach, Georg Friedrich Händel a Domenico Scarlatti – oslavili 330. narozeniny. A protože mám hudbu všech tří velmi rád a stejně tak se rád bavím nereálnými myšlenkami, zkusil jsem si představit jejich společnou oslavu 65. narozenin na jaře roku 1750.

Předpokládám, že mistři by se setkali v jedné z lipských hospůdek. Händel se Scarlattim by totiž ze zdvořilosti dorazili do tohoto německého města za svým kolegou Bachem, který na tom není zdravotně moc dobře. Je téměř slepý a má před sebou už jen pár týdnů života. Z těch tří odejde z tohoto světa jako nejmladší, Scarlatti ho přežije o sedm a Händel o devět let. 

Horkokrevnému Italovi je v Lipsku zima. Má se ovšem dobře. Žije si na královském španělském dvoře u mocných a bohatých šlechticů. Komponuje pro jejich soukromé zábavy, přátelí se s Farinellim, hraje karty a vzpomíná, jak ho v mládí jeho slavný otec nutil do komponování velkých oper a oratorií, do kterých se mu moc nechtělo. Nakonec si to zařídil po svém, v Římě se seznámil s portugalským vyslancem a brzy nato vstoupil do služeb tamního krále, aby se stal nejprve učitelem a posléze nerozlučným přítelem královy dcery Marie Barbary. Bylo jí tenkrát osm, dnes jí je ke čtyřiceti a je z ní španělská královna. Žádné stresy s kariérou, žádná velkolepá díla, kdy se člověk třese o to, jak je dostat na jeviště, kdo je bude zpívat či jestli se budou líbit. Však ať se podívají na Händela, co sil ho stála jeho kariéra v Londýně.

Händel přisvědčí. Z těch tří se možná nacestoval nejvíce. Kdysi se s Domenicem potkali v Benátkách, kde oba sbírali zkušenosti se slavnou italskou operou. Dokonce spolu soutěžili ve hře na cembalo a varhany. Händel se potom rozhodl pro velkou kariéru. Odjel do Londýna (nikoliv bez komplikací u zaměstnavatele) a psal italské opery, toho času v hlavním městě Anglie tak módní. Sláva rychle rostla a spolu s ní i příjmy. Händel založil vlastní společnost, měl mocné podporovatele, ale potkal ho tvrdý pád. To když nedokázal zareagovat na generační obměnu obecenstva a jeho vkus. Händelovo podnikání tak skončilo neúspěchem, naštěstí mu ale zůstalo přátelství mocných. Svou pozornost tak obrací k oratoriu. Angličané ho už považují za svého skladatele a tleskají mu zaplněné sály. Ale ano, přiznává, je to odměna za tu obrovskou námahu. Člověk do sebe musí vstřebat italskou i francouzskou hudbu a k tomu potřebuje cestovat.

Bach se usmívá. Cestovat? Po Německu, to ano, od služby ke službě, ale do ciziny? Neví, takové plány snad ani nikdy neměl… Ostatně, myslí si, italskou a francouzskou hudbu stačí studovat z hudby samotné, z not. Nechce se ale s velkými pány skladateli, kteří se důvěrně znají s těmi velkými králi a královnami dalekých zemí, hádat. On je jen obyčejný kantor, sice vážený, ale především praktik, varhaník. Jemu netleskají vyprodané sály v Anglii, ani se nad ním nerozplývají španělští šlechtici při vznešených zábavách v nádherných komnatách. A kariéra? Hlavní je zvládnout řemeslo a uživit rodinu. A to je platné do dnešních dnů.

Zpět