Rémy Martin

Eliška Cílková: Zóna

16. 5. 2014

Když Eliška Cílková poprvé navštívila v roce 2010 Černobylskou jadernou elektrárnu a Pripjať, přilehlé „město duchů“, netušila, že se dva roky poté do „zóny“ opět vrátí, aby natáčela zvuky opuštěných pripjaťských klavírů. Pečlivé přípravy zahrnovaly především lokalizování použitelných nástrojů, ale stranou nezůstaly ani bezpečnostní opatření proti radiaci a vyřízení potřebných propustek do střeženého areálu. Postupně se zformoval tříčlenný umělecký tým, který měl přivézt ze stále zamořené oblasti dosud neviděné a především neslyšené materiály.

Eliška Cílková, která momentálně dokončuje magisterské studium kompozice na pražské Hudební akademii, má k tematice radioaktivity blízko, neboť její předchozí zaměření patřilo fytotechnice. Mikrobiologické procesy inspirují mladou skladatelku v její vlastní hudební tvorbě a rozpad radioaktivních jader pro ni není pouze abstraktní představou, ale často i kompozičním principem. Spolu s hudebním skladatelem Janem Ryantem Dřízalem a fotografem Filipem Naumem již na podzim loňského roku představila svůj projekt Sounds of Chernobyl Zone pražským návštěvníkům a multimediální výstava putovala okamžitě do Bratislavy. Projekt zvítězil i ve výběrovém řízení Akademie múzických umění v Praze a k vidění je nyní v galerii GAMU na Malostranském náměstí.

Audiovizuální projekt Zóna se snaží umělecky zprostředkovat bezprostřední dojmy z černobylské oblasti skrze zvukové instalace s doprovodem fotografií a videozáznamů. Nevelký galerijní prostor je rozdělen do tří místností, z nichž každá je naplněna jiným druhem instalace a dohromady tvoří obsahový celek. Cílková například umístila video projektory se záznamem pripjaťské krajiny nepravidelně do prostoru, aby nasvícením zvýraznila ostré hrany výstavní síně. Návštěvníci jsou tak skrze reálný vizuální záznam seznámeni s terénem, do kterého spadá i zvuková stopa – vybrané tracky z CD Pripyat Piano, které lze vgalerii taktéž zakoupit. Mnohem bezprostřednější zážitek skýtá interaktivní instalace v prostřední místnosti, která je vybavena senzory, reagujícími na pohyb. Tři nástěnné fotografické projekce tvoří „imaginární prostor zóny“, ve kterém se návštěvník může procházet. Čím více se přiblíží výstražné značce, tím naléhavěji pípá Geiger-Müllerův dozimetr, měřící radiaci. 

Asi nejsugestivnější zážitek nabízí minimalisticky pojatá místnost se zavěšenými sluchátky na stěnách. Zde je možné si přečíst autorské texty a poslechnout krátké kompozice, zpracovávající autentické zvuky, pořízené v zóně. Autoři Dřízal a Cílková vytvořili celkem šest osobních pohledů na dnešní černobylskou oblast a odrazili se od materiálů, které jim při exkurzi přišly do cesty. Cílková například zpracovává zneklidňující zvuk dozimetru na pozadí tichého soundscapu, nebo si pohrává s tupými tóny zapomenutého dětského xylofonu z pripjaťské školky. Dřízalovo pojetí je temnější a poslech jeho kompozic v kombinaci s texty přináší sugestivní zážitek. Pripjaťský bazén je vystaven na stereotypním kapáním vody, která se na konci skladby sečte do divoké vodní vřavy, ústící v chrlení odpadového kanálku. Tep Pripjati zase kombinuje monotónní údery větve o kmen, kterými probleskuje autentická reportáž ukrajinského pilota vrtulníku, právě prolétávajícího nad troskami explodovaného sarkofágu. 

Zóna Elišky Cílkové je mimořádná expozice, která nabízí nový pohled na černobylskou havárii a její následky. Vyznění není negativní, ani zde není přítomná touha po senzaci. Mladí umělci přinesli svůj pohled na černobylskou zónu v duchu site specific – neboli umění, které je životně spjato s místem vzniku. I když je v prostorově malé galerii exponátů poskrovnu, tichý a soustředěný poslech dokáže zanechat silný dojem a přenést návštěvníka třeba do světa Tarkovského Stalkera, anebo ještě dál.

Foto: Filip Naum a Eliška Cílková

Zpět