Rémy Martin

Hornu bych vyměnila jedině za cukrárnu!

14. 1. 2015

S hornistkou Kateřinou Javůrkovou jsme se sešli ve stylové kavárně Café Rudolfinum, abychom si povídali o nejrůznějších zákoutích hry na lesní roh. Přestože Kateřina před sebou měla koncert pod taktovkou takového velikána, jakým je Christoph Eschenbach, působila naprosto klidným dojmem. A to, jak jsem později pochopil, nejlépe vystihuje její osobnost. 

K horně vás přivedl tatínek. Jaká je podle vás role rodičů v začátcích budoucích muzikantů?

Podle mě naprosto zásadní! S hornou jsem dlouho bojovala. Rozhodně jsem nepatřila k dětem, které by samy s chutí cvičily. Ale popravdě řečeno, ani takové dítě neznám. Kolem každého hudebního nástroje je takové dřiny, že to žádné dítě nemůže jenom bavit. Tady je vždycky důležitá role rodičů. A táta nás také pěkně driloval, ať se nám to líbilo, nebo ne. Dnes jsem šťastná, že jsem si tím vším prošla a že na hornu můžu hrát, protože je to opravdu krásný nástroj.

Existují specifické předpoklady pro hru na hornu?

Samozřejmě že existují, například dobrý chrup a dýchání či úzké rty. Já si ale myslím, že úplně stačí chtít. Tedy mít pevnou vůli a odhodlání. Nakonec když vzpomeneme na Louise Armstronga, tak ten určitě úzké rty neměl. Jen bez těch zubů to opravdu nejde, protože hornu o ně prostě musíte opřít. Všechno ostatní lze vypilovat. 

Lze říci, že když má člověk lépe vyvinutý některý z oněch fyzických předpokladů, tak může dosáhnout vyšší úrovně hry na hornu oproti těm, kteří ho nemají?

To samozřejmě možné je. Například díky specifickým ústům můžete být nejlepší ve hře ve výškách. Když k tomu ale nebudete mít patřičný talent nebo hudební cítění, tak i přes tuto jednu výjimečnost bude vaší hře stále něco chybět. Podle mě hra na hornu, podobně jako na ostatní nástroje, potřebuje komplexní přístup.

Kdy jste si uvědomila, že máte výjimečný talent pro hru na lesní roh?

Všichni to o mně říkají, já si to ale v podstatě neuvědomuji dodnes. Hra na hornu totiž patří k těm obtížnějším. Už jen to, že musím ufouknout nějaké 4 metry plechu, není jen tak, a když k tomu přidám fakt, že kvůli úzkému průměru trubky není vůbec snadné strefit ten správný tón, tak to na sebevědomí také nepřidá.

Jaké vypětí pro vás hra na hornu představuje?

Záleží na tom, jakou hornu hraji. Pokud třetí, tak jsem poměrně klidná, ovšem v případě první horny, která je vlastně vedoucí hornové sekce, mívá hodně sól a celkově je více slyšet, je psychické vypětí daleko větší. Například když jsem byla na stáži v Paříži, tak mi francouzští kolegové říkali, že povolání prvního hornisty Pařížské filharmonie je po pilotovi letadla, formule 1 a neurochirurgovi ve Francii uznané jako čtvrté psychicky nejnáročnější.

Jak prožíváte koncert, například s Českou filharmonií?

Jsem maximálně soustředěná, abych mohla podat co nejlepší výkon. Snažím se napojit na celkovou náladu skladby i na kolegy a tomu přizpůsobuji svoji hru. Největší stres, který prožívám, je strach, že udělám chybu a zkazím to ostatním. Nejsem ale žádná přehnaná trémistka, vždycky si nějak dokážu říct, že vlastně zas tak o moc nejde. Člověk musí být ale hlavně v pohodě, vždyť hrát je především radost. 

Jak důležitá je pro vás komunikace mezi hudebníky? 

Bez vzájemné a otevřené komunikace by se tvůrčí proces v hudbě vůbec neobešel. Já zažívám několik různých úrovní spolupráce. Zatímco v našem kvintetu, který funguje víceméně na přátelské bázi, si různě skáčeme do hraní i do řeči, tak v České filharmonii či PKF – Prague Philharmonia má toto privilegium výhradně dirigent, případně sólisté nebo vedoucí jednotlivých hudebních sekcí. 

Poznáte, s kým bude spolupráce fungovat, a s kým ne? 

V případě známých osobností, jako například teď, kdy ve Filharmonii hrajeme pod taktovkou Christopha Eschenbacha, je zřejmé, že to bude fungovat. To jsou jedny z nejsilnějších zážitků. Na hráčské úrovni je pro mě nesmírně obohacující a inspirující jakákoliv spolupráce s Radkem Baborákem, který je současně i mým profesorem na Akademii. Nemusíme spolu ani tolik mluvit, stačí, když hraje. On je ve hře na hornu naprosto výjimečný. Vím, že nikdy nebudu hrát jako on, ani o to neusiluji, protože každý má být autentický, ale v lecčems se mu snažím alespoň přiblížit.

Co je na vaší hře jedinečné, autentické? V čem se odlišujete od ostatních hornistů?

Každý hornista hraje jinak, každý má odlišnou barvu zvuku, podle kterého by měl být jasně rozpoznatelný. Když hraji sólově, snažím se ze sebe vydat něco víc, nejen interpretovat, takže si jdu více po muzice a méně po kuličkách (čti „po notách“).

Víte, jaké máte rezervy?

Kolegové si mě například dobírají kvůli mému „super pomalému jazyku“. Opravdu velké rezervy mám v rychlých staccatech, zejména těch dvojitých a trojitých. Kvůli mému současnému vytížení mi ale bohužel nezbývá čas, abych na sobě mohla pořádně pracovat. Ani na Akademii, kde jsem v péči již zmíněného Radka Baboráka a Zdeňka Divokého, nedocházím tak, jak bych chtěla a měla. Scházíme se opravdu jen v „akutních“ případech a to určitě není ideální.

Co vám říká sólová dráha?

Necítím se být sólistkou, nemám pro to potřebnou výbavu. Nejsem typ vůdce, který by měl určovat ostatním, jak hrát. Navíc jsem přesvědčena o tom, že hornista nemůže být pouze sólistou. Zaprvé je to dost náročné a zadruhé o nás není až takový zájem, jako například o houslisty. Pouze jako sólista se prostě neuživíte. Ano, po vítězství na Pražském jaru (v roce 2013) přišel boom, kdy jsem hrála téměř každý týden sólově. Letos tomu tak ale už zdaleka není a kdyby mělo být, tak bych musela mít opravdu hodně dobrého manažera. Ovšem i v tom případě bych se jako sólistka udržela nějaké dva roky. 

Jak náročné je pospojovat všechny vaše hudební aktivity?

To je dost náročné. Když celý týden hraji ve filharmonii, je opravdu těžké současně se připravit na sólový koncert, který mě čeká v týdnu následujícím. Vystoupení s kvintetem a hraní v PKF – Prague Philharmonia vkládám do volných míst, která v kalendáři najdu. Na hornu se totiž nedá hrát 10 hodin denně, například jako na housle. Cvičit můžu maximálně 3 hodiny denně, a to ještě záleží na tom, o jaký den se jedná. Když mám dvě zkoušky a večer koncert, tak toho mezitím moc nenacvičím.

Čemu se nejraději věnujete ve svém volném čase? Tedy pokud vám nějaký zbývá.

Naštěstí mi stále nějaký čas pro sebe zbývá. Netoužím být absolutně jenom v hudbě. Chci také normálně žít. Ráda sportuji, například ráno si chodím zaběhat, abych se dobře nastartovala do dne. Miluji cestování, kterého si dost užívám naštěstí i díky svému povolání. Samozřejmě někdy potřebuji úplně vypnout, takže jsem šťastná, že můžu alespoň na 14 dní odjet na dovolenou a hornu vůbec nevidím. A můj velký sen je mít vlastní cukrárnu. Jakmile jenom trochu můžu, tak peču dorty nebo připravuji nejrůznější sladkosti pro všechny přátele. Strašně mě to baví, dokonce až tak, že za cukrárnu bych vyměnila i hornu!

Kde se vidíte za 10 let?

Vidím se u nás na vesnici, na dvorku mám vlastní cukrárnu a současně dojíždím do Prahy hrát do filharmonie. Věřím, že budu mít rodinu, nebudu řešit stresy z hraní a zřejmě už nebudu dělat rozhovory, protože nebudu nikoho zajímat.

Kateřina Javůrková (*1991) 

Na lesní roh začala hrát v devíti letech u Tomáše Krejbicha v ZUŠ Na Popelce. Ve studiu pokračovala na Pražské konzervatoři ve třídě profesora Bedřicha Tylšara. Od roku 2011 studuje na Akademii múzických umění v Praze u Zdeňka Divokého a Radka Baboráka. Během studií se zúčastnila stáže na Conservatoire Nationale Supérieur de Musique et Danse Paris ve třídě prof. Andrého Cazaleta.

Je vítězkou několika mezinárodních interpretačních soutěží, např. Mezinárodní žesťové soutěže v Brně, Mezinárodní soutěže „Federico II di Svevia“ v Itálii (2011) a ve stejném roce se stala absolutní vítězkou Mezinárodní interpretační soutěže lesního rohu na festivalu Moravský podzim. Velkým úspěchem Kateřiny Javůrkové bylo získání 1. ceny a titulu laureáta mezinárodní interpretační soutěže Pražské jaro 2013.

Od roku 2009 je členkou PKF – Prague Philharmonia a od ledna 2014 hraje také v České filharmonii. Spolupracovala i s dalšími předními českými a zahraničními tělesy, jako např. Orchestre de Paris.

Sólově vystupovala s PKF – Prague Philharmonia, Komorním orchestrem pražských symfoniků či Karlovarským symfonickým orchestrem.

V komorní oblasti působí v dechovém kvintetu Belfiato Quintet, s nímž získala třetí cenu na 6. mezinárodní soutěži dechových kvintetů „Henri Tomasi“ ve francouzské Marseille.

Zpět