Rémy Martin

KDYŽ TŘI DĚLAJÍ TOTÉŽ, NENÍ TO TOTÉŽ

13. 2. 2015

Koncert Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK 11. února spojoval na první pohled jen těžko slučitelné. Již fakt, že program nesl název Gershwin a Mahler, ovšem na fotografii jsme mohli vidět saxofonistu v tričku a džínové bundě, naznačoval, že větší kontrast bychom už jen těžko hledali. Jenže při pozornějším pohledu jsem si uvědomil, že je to právě ona snaha spojit neslučitelné, co je všem skladbám a jejich autorům na tomto koncertě společné. Tento počin bychom v dnešní době zřejmě nejlépe vystihli termínem „crossover“, a to přesto, že tento styl rozhodně není vynálezem posledního desetiletí.  

FOK na koncertě hrál hned dvě světové premiéry. Tou první byly Variace na témata z opery Porgy a Bess George Gershwina od americko-izraelského saxofonisty pocházejícího z Čech Jaroslava Jakuboviče. Druhou byl Jakubovičův koncert pro saxofon, klavír a orchestr s názvem Sára a Abrahám, vzpomínka na Jakubovičovy zemřelé rodiče. Po přestávce pak zazněla první symfonie Gustava Mahlera. 

Mahler a Gershwin jsou dvě velké postavy odvěké snahy v propojování zdánlivě nespojitelného. Přemýšlel jsem, jaké to muselo pro posluchače být, když na konci 80. let 19. století šli na premiéru symfonie, onoho vrcholu velké vážné hudby, nejdůstojnější pokračovatelky beethovenovské tradice, ke které má skladatel vzhlížet s posvátnou úctou a střežit ji jako poklad klasické hudby… a najednou se ozvala obyčejná písnička Bratře Kubo v podivné mollové úpravě a posléze se z monotónního opakování tohoto lidového kánonu vyvinula (ne)obyčejná hospodská odrhovačka velmi připomínající klezmer, která jakoby si zakládala na svém dryáčnictví. Chápal tehdy někdo, že to není výsměch, že pro Mahlera je každá jedna symfonie celým světem, celým universem, do kterého patří jak věci „vysoké“, tak ty „nízké“? A otázkou také je, zda takové rozlišení, kdy vedle sebe zní propracovaná polyfonie s hrubiánským halekáním, má vůbec nějakou výpovědní hodnotu. Mahlerova genialita spočívala v tom, jak dokázal všechny střípky, všechny myšlenky spojit do onoho opravdu až univerzálního, řekněme titánského celku (což je ostatně i přídomek první symfonie). Bylo pro mě trochu zklamáním, že izraelský dirigent Elli Jaffe se ve svém provedení zaměřil spíše právě na mnohotvárnost, než na snahu o propojení. Odkryl tak sice na jedu stranu nesmírné bohatství Mahlerovy první symfonie, ale už se mu nepodařilo spojit ji do jednoho světa.

Gershwin si o nějakých třicet let později dal snad ještě větší úkol. Pokud Mahler z pozice klasického skladatele otevíral náruč pouličním kapelám, Gershwin se právě z tohoto prostředí obyčejných šlágrů snažil probojovat do světa klasické hudby. Chtěl dokázat, že i jazzové písničky mohou vyrůst do podoby vysoké symfonické hudby a podařilo se mu to nejen v opeře Porgy a Bess, ale i v jeho slavné Rapsodii v modrém nebo v Američanovi v Paříži. Že šlo o nesmírně náročný úkol, jasně ukázalo právě srovnání Jakubovičových variací s jeho koncertem pro saxofon a klavír. Zatímco variacím dávala  Gershwinova hudba smysl, Jakubovičova samostatná symfonická prvotina jasně odhalila, jak těžké je propojit jazz a klasiku tak, aby to dávalo smysl. Ovšem už jen ta snaha je velice cenná, protože ono rozdělování a škatulkování na hudbu tu a onu bylo, je a zřejmě i bude stále živé. Proto má každý pokus tyto škatulky rozbít obrovskou cenu!

Zpět