Rémy Martin

Šostakovičova pomsta aneb Antiformalistický jarmark

9. 1. 2015

Pouze třikrát byly na Nové scéně Národního divadla inscenovány dvě polozapomenuté jednoaktové opery Dimitrije Šostakoviče, které ve své době znamenaly pro autora reálné ohrožení na životě. Ideologicky ostře sledovaný námět Oranga, se v době svého vzniku změnil z původní ideje o „mravním přerodu člověka během socialistické přestavby“ do politického pamfletu proti buržoaznímu tisku. Fragment opery nakonec skončil v odpadkovém koši, ze kterého ho jako zázrakem zachránila mistrova hospodyně. Hluboce kritický Antiformalistický jarmark byl zase předem odsouzen k doživotí „v šuplíku“, neboť se jednalo o jízlivou parodii, kterou Šostakovič bavil své přátele a zmírňoval tak svou frustraci z neustálé existenční nejistoty. 

Je s podivem, jakou ironií osudu se stal Orango roku 2004 doslova hudební senzací. Třináctistránkový rukopis vyhozené opery našla ruská muzikoložka Olga Digonskaja v archivu Státního Glinkova muzea v Moskvě a celý svět pak už jen čekal, až bude moci vyslechnout skladatelem zatracenou a dávno zapomenutou partituru. Ta však, dosud neinstrumentovaná, obsahovala pouze klavírní part a pěvecké linky a v tomto originálním stavu ji nastudoval i soubor Národního divadla. Příběh vypráví o spletitém osudu Oranga – napůl opice a napůl člověka, který je vystavován pro potěšení zkažených měšťáků. Tento základní rámec nabízí Šostakovičovi poměrně volné pole pro užívání nejrůznějších dobových citací a zejména pro charakteristický ironický podtón, kterým své postavy karikuje. Například během doprovodné pasáže k sólovému baletnímu výstupu volí „francouzsky“ uhlazený valčík, jakoby převzatý z Loutek Bohuslava Martinů. Výsledek je však křečovitý a nevěrohodný, což zcela záměrně podtrhávala i režie představení. Sotva půlhodinový hudební fragment se sice slibně rozvíjí, ale bohužel se svými hudebními kvalitami ani zdaleka nevyrovná mistrovým vrcholným opusům. Zajímavostí je, že ve stejné době jako na Orangovi, pracoval mladý Šostakovič  i na proslulé opeře Lady Macbeth Mcenského újezdu, která ale na rozdíl od poněkud nezainteresovaného Oranga vykazuje upřímnou spontaneitu a osobní vášeň.

Oproti Orangovi je druhá jednoaktovka s příznačným názvem Antiformalistický jarmark rozhodně velice osobním dílem, i když nikoliv umělecky nejhodnotnějším. Šostakovič zde využil svůj proslulý sarkastický talent v plné míře a pod krycími jmény Jedničkin, Dvojkin a Trojkin paroduje Stalina, kulturního ideologa Ždanova a ministra zahraničních věcí Šepilova. Jako „předsedající“ nebyl zparodován nikdo menší než předseda svazu skladatelů Tichon Chrennikov. Vtipně byl využit i všudypřítomný Kühnův smíšený sbor, který sehrál roli antického chóru, coby přikyvujících soudruhů. Publikum reagovalo příznivě a povzbudilo tak k ještě grotesknějším výkonům i samotné zpěváky. A aby byla absurdita situace dovršena, účinkuje v obou představeních i samotná figurka Dmitrije Šostakoviče, skvěle podaná dirigentem Janem Kučerou. Jeho postava nejenže oba děje propojuje, ale dodává zneklidňující nedokončenosti obou oper konečné a trpce úsměvné vyznění. 

Přestože dnes je již Orango publiku téměř nesrozumitelný, zůstává významným dobovým svědectvím. Domnívám se však, že by si Šostakovič jeho zpětné uvádění nepřál. Oproti tomu Antiformalistický jarmark je univerzální parodií na hloupost a logiku stalinské estetiky, což v našich zemích stále ještě rezonuje v mnoha srdcích. Záměrně banální hudba a přímočarý „antiděj“ mění Šostakovičův jarmark na dokonalou komedii, jež má možná svůj pravzor v Mussorgského Soročinském jarmarku. Celkově zdařilá inscenace pak přináší českému divákovi hned dvě kuriózní partitury, které jsou dnes již vzácnou kombinací pláče a smíchu, a to kabaretní zábavu a existenciální drama.  

       

Zpět