Rémy Martin

Velmi rád bych ve světě propagoval českou soudobou hudbu

13. 3. 2015

Teprve třiadvacetiletý mladý muž zdvihne ruce, pohledem ujistí orchestrální hráče a energickým gestem odstartuje osmdesát hudebníků London Symphony Orchestra. Jeho rozhodná gesta se vždy na zlomek sekundy zastaví, aby vymezily pomyslné hranice dirigentského schématu a hráči tak získali přehled o tempu. Přestože je Jiří Rožeň od přírody levák, taktovku třímá v pravé ruce, levou rukou vyjadřuje nadějný dirigent spíše charakter skladby a spolu s hudebníky tak předává své pojetí publiku.

Autorem fotografie je: Clive Totman

Jaký je to pocit bezprostředně přijímat gratulace od prince Charlese? Mohl byste popsat vaše dojmy, coby finalista dirigentské soutěže Donatella Flick LSO Conducting Competition v Londýně?

Skvělý! Takové pocty se nedostane většině Britů, proto si toho samozřejmě velmi vážím. Celá konverzace se nesla v příjemném duchu. Vzhledem k tomu, že jsem byl s odstupem nejmladším finalistou, se mě princ Charles zeptal: „Od kolika let vlastně dirigujete? Od čtyř?“ Účast ve finále této soutěže, která je jedním z předních dirigentských klání, je pro mladého dirigenta neskutečně cennou zkušeností. Finalista má jedinečnou možnost dirigovat a pracovat s London Symphony Orchestra, který se řadí do pětice nejlepších orchestrů světa. Je až neuvěřitelné, kolik se toho člověk během jednoho dne může naučit a jak se může zlepšit, když zní pod jeho taktovkou zrovna LSO, u kterého má každá minuta cenu zlata.

Zdá se být logické, že po mezinárodním úspěchu takového kalibru se o vás orchestry budou jen prát. Jaké jsou vaše nejbližší profesní plány?

Opak je pravdou. Zatím se spíše já „peru“ o orchestry. Začínající dirigent nemá snadnou pozici, ale je pravdou, že výše zmíněné úspěchy mohou pomoci odstartovat dirigentskou dráhu. Mými nejbližšími plány je účast na soutěži Nestlé Young Conductors Award v Salcburku, dále výběr do Německého dirigentského fóra, absolventský koncert s Hamburskými symfoniky a hlavně pak moje první pracovní pozice asistenta dirigenta Donalda Runniclese u BBC Scottish Symphony Orchestra a Leverhulme Conducting Fellow na Royal Conservatoire of Scotland v Glasgow.

Ke svému údivu jsem po vašem úspěchu nezaznamenal v Čechách žádnou mediální odezvu. Čím si to vysvětlujete? Předpokládám, že vaše kontakty s rodnou zemí jsou stále živé.

Větší část roku trávím kvůli studiu v zahraničí. Z toho zřejmě vyplývá i fakt, že se o mně více ví v cizině než u nás. Samozřejmě že mě zamrzelo, že o první české účasti ve finále této soutěže neinformovala, narozdíl od britských či jiných zahraničních deníků, žádná česká média. Moje kontakty v Česku jsou spíše v osobní rovině, ale samozřejmě si přeji, aby v blízké budoucnosti byly i profesní. Paradoxem je, že jsem se v lednu dostal po dvou letech k českému orchestru, konkrétně k Filharmonii Hradec Králové, ovšem prostřednictvím vysoké školy umění z Curychu.

Jaké jsou možnosti profesionálního dirigenta v zahraničí oproti tuzemsku?

Možnosti v zahraničí jsou jistě velké, ale orchestrů je na celém světě méně než dirigentů, takže uplatnit se není nikde snadné! Možnosti ale určitě jsou, například v německy mluvících zemích může dirigent, který je i výborným klavíristou a korepetitorem, záhy získat místo v opeře a postupně se vypracovat až na „kapellmeistra“, a ve Spojených státech se nabízí poměrně dost pozic na asistenta dirigenta.

Studoval jste mimo jiné na akademiích v Salzburgu, Hamburgu a Curychu. Jak se tamní dirigentské třídy liší od těch českých?

V Čechách jsem studoval pouze na Pražské konzervatoři, takže nemohu posuzovat naše vysokoškolské vzdělání. Na všech třech školách probíhá dirigentská výuka více ve skupině. Jedná se o malou třídu, většinou pro 6 až 8 studentů, kteří chodí společně na hodiny dirigování, dělají si navzájem korepetitory a učí se z chyb, ale i silných stránek svých kolegů. Tato „dirigentské rodina“ spolu tráví hodiny a hodiny týdně a většinou je atmosféra ve třídě velmi příjemná a motivující k dalšímu rozvoji. Totéž mohu říci i o vztahu student-profesor. Studenti zde často mívají samostatné hodiny jen s profesorem hlavního oboru, které však na rozdíl od našeho systému probíhají většinou bez klavíru. Dalším a poměrně zásadním rozdílem je četnost praxe. Jako student v Salcburku, Hamburku a Curychu jsem během studia měl možnost dirigovat komorní či dechový orchestr jednou i vícekrát týdně. V minulém školním roce jsem takto dirigoval na dvanácti koncertech, z toho osmkrát profesionální těleso, Hamburské symfoniky.

Vím o Vás, že jste krátce studoval též kompozici. 

Skladbu jsem studoval tři roky na Pražské konzervatoři. Skončit jsem musel kvůli studiu na Universität Mozarteum. V posledních pěti letech jsem se zaměřil převážně na dirigentské řemeslo a musím říci, že se všemi koncerty, soutěžemi a mistrovskými kurzy již bohužel skoro nenalézám čas na skládání. Doufám, že se to třeba v budoucnu změní!

Jaký máte vztah k současné hudbě a máte ji v úmyslu propagovat v zahraničí?

K soudobé hudbě mám opravdu vřelý vztah! Již během prvního roku na Mozarteu jsem byl dirigentem tamní kompoziční třídy. Následovalo pozvání dirigovat premiéru soudobé opery a pozvánka na Brücken‐Festival v Rostocku. Díky svému zájmu o novou hudbu jsem se aktivně zúčastnil mistrovského kurzu Davida Robertsona na Lucernském festivalu, kurzu Petera Eötvöse, asistence a kurzu na festivalu Klangspuren International Ensemble Modern Academy a dirigoval Orchestre Philharmonique de Radio France v Paříži. Samozřejmě bych velmi rád ve světě propagoval českou soudobou hudbu. Pevně věřím, že se v blízké budoucnosti dostaví příležitost, abych tak mohl činit!

Děkuji za rozhovor.

Zpět